Cookstown 100

První podnik, na který jsme konečně vyrazili jako závodníci, byl severoirský Cookstown poslední dubnový víkend. Už je to skoro tradice přijet na první závody bez předchozího tréninku, nicméně alespoň Indián měl odjeto docela slušnou porci kilometrů v provozu.

Hned po příletu ve čtvrtek večer do Dublinu, jsme se vypravili na naši "základnu", tedy domů k šéfovi týmu Das Trans, aby mohl mechanik Aleš Sýkora připravit motorky na další den. Čekalo ho fakt dost práce, proto dvě motorky byly sice tak nějak připravené, ale třetí byl holý rám, takže ještě ve čtvrtek zvládl poskládat celou motorku tak, aby fungovala. Ráno jsme vyrazili do Cookstownu, kde už jsme měli v depu karavan i stany na bajky připravený.

Po technické přejímce dvou Yamah R6 do třídy Senior Support a Supersport jsme oběhali administrativní přejímku a pak čekali na svých "pět minut slávy". Tak totiž říkám kvalifikaci, která je jen na pět kol, a na takovém krátkém okruhu jsme sotva deset minut a nazdar.

Jako první jsem jela já, počasí se měnilo co pět minut, takže silnice byla na půl oschlá a na půl mokrá. Tuhle loterii nemám moc ráda, a tak jsem si nechala mokrý gumy, i když vypadala chvílemi trať OK. Jen co jsme vyjeli, zjistila jsem, že mi nefunguje rychlořazení a trochu vynechával motor v určitých otáčkách, což se po chvilce ustálilo, ale to rychlořazení mi fakt chybělo. Ani jsme nedojeli první kolo, a zastavili nás červenou vlajkou. Moc mě to nepřekvapilo, protože v druhé části okruhu už pršelo a bylo mi jasný, že dost lidí na suchých gumách to může snadno přestřelit. Jakmile odklidili padenou motorku z esíčka na cíl, trénink byl restartován. Na šestce jsem strašně dlouho neseděla, protože Ulster Grand Prix i Manx Grand Prix, což byly moje poslední dva závody loni v Srpnu, jsem jela na twinu, takže jsem se fakt bála, abych něco nepodělala hned na začátku roku. Samozřejmě oproti twinu šestka letí, takže se mi hned ve druhým kole podařilo přestřelit rychlost a už jsem se chystala vletět před jednou zatáčkou do otevřené brány, kde se už rozutíkali maršálové do stran. To byla situace, které jsem se začala hned v ten samý moment smát a na posledních metrech jsem motorku stihla ještě zatočit. Z kvalifikace tak bylo osmnácté místo, což nebyl žádný zázrak, ale aspoň jsem neprolítla bránou, ani jsem nezůstala viset někde na plotě, což byl po tak dlouhé době v podstatě cíl, který jsme si dali.Michalův trénink probíhal v podobném duchu, akorát jsme si neuvědomili, že máme oproti loňsku prohozené motorky, a tak až na startu zjistil, že má daleko řídítka. Než stihl Aleš doběhnout pro nářadí, jezdci už museli vyjet na trať, a tak si musel Indián poradit. Jakmile se vrátil, Aleš mu říká "tak na prázdný gumě ti nevadí jet, na přeraženým podvozku ti nevadí jet, ale řešíš řídítka?" A Indián s klidem odpovídá "no jo...jenže na rozdíl od toho všeho, TY ŘIDÍTKA VIDÍM!".
V Supersportech si tak Michal vyjel po těch pár kolech sedmnáctou pozici na stratu, protože mezi litry se mu už na šestce nechtělo.

Spaní jsme měli jako každý rok vyřešené u přátel, takže jsme se vyspali jako mimina. Ovšem ráno se nám moc nezdály zvuky za oknem, a když jsme odhrnuli závěs, bylo nám jasný, že pokud se vůbec pojede, bude to fakt vostrý. Nevím jak se dá říct slušně chcanec, ale přesně to za oknem bylo spolu s vichřicí, kterou meteorologové pojmenovali "Hannah"....my jsme se shodli, že vhodné jméno jsou "Hov.a" a u toho zůstalo. Navíc bylo strašně chladno, takže jsme celý den klepali kosu.
Závody se sice trochu odložily, ale nakonec se jelo všechno. Jako první jsem nastoupila do třídy Senior Support já. Měli jsme dvě warmup kola, abychom si zvykli na podmínky. Start se mi do závodu na šest kol fakt povedl, ale do první zatáčky jsem vyměkla, protože jsme byli čtyři vedle sebe, takže jsem se zařadila jako třetí. To byla chyba, protože pak mě další dvě kola "otravovali" a trvalo mi, než se mi je zase podařilo předjet. Podmínky byly fakt krutý a hodně jsem ocenila rukavice od Psí Hubík se stěračem na levém ukazováčku. Škoda, že jsem nebyla trošku víc rozjetá, nebo se nejelo na víc kol, protože se mi pak dařilo zajíždět časy, které by stačily na první desítku, ale bylo z toho nakonec až 16. místo. Příště to chce holt ostřejší lokty a naučit se konečně předjíždět!!! (to si říkám od momentu, co jsem začala závodit)

Michal startoval ze sedmnáctého místa a taky se mu start povedl. Chvíli měl okolo sebe dva jezdce, ale brzy je setřásl, a pak začal dohánět skupinu před sebou. Čekala jsem až se objeví v předposledním kole, ale zavlály červené vlajky, takže byl závod zastaven. Naštěstí Indi dojel do depa v pohodě a s očima navrch hlavy nám ukazoval, jak mu chybí stupačka na levé straně a jak musel řadit rukou, takže ta červená byla tak akorát včas. Navíc byla kvůli tomu, že vítr rozházel velké balíky na trať přímo před Indiána a ostatní jezdce do cesty. Se 13. místem byl ale docela spokojený a jak řekl šéf týmu
"Bikes out, bikes in, Im happy!"

V sobotu večer a v neděli dopoledne před odletem domů ještě Aleš nachystal obě motorky na další podnik, který se jede hned další víkend v severoirském Tandragee!

Cesta je cíl! Držte nám pěsti 😉